iMcSport.cz
Bráchu v pohodě zmačkám
Sněd´ jsem mámu, sněd´ jsem tátu… Tak nějak by mohl začínat příběh o Lukáši Krpálkovi, nejlepším českém judistovi poslední doby. Je obrovský, kluk jak hora. Ramena, že se do dveří nevejdou, narostl skoro do dvou metrů. Jen ty rodiče nezařadil do svého jídelníčku. Ti by mu dali. Když se pral s bráchou, srovnali je, že mladí rošťáci ani nemukli. „Když jsme se začali rvát v kuchyni, máma s námi
byla rychle hotová. Dvakrát pleskla utěrkou, houkla a pohrozila, že nebude oběd a dali jsme pokoj,“ vzpomíná světový i evropský juniorský šampion. Před pár dny už dokonce vyhrál v mužské kategorii. V Bukurešti na Světovém poháru exceloval v kategorii do 100 kg. Ne nadarmo o něm říkají, že je největší talent českého juda.
Lukáši, je pravda, že tě strýček zlákal pro karate, ale omylem dovedl do kurzů juda?
„Přesně tak to je. S bráchou Michalem jsme se nadchli pro karate, byli jsme zblblí z filmů, a protože se mu věnoval strejda, tak jsme ho poprosili, ať nás tam přihlásí.“
A jak se to seběhlo, že vás nakonec dovedl do špatného oddílu?
„To už dneska nikdo neví. Bylo mi šest, bráchovi skoro o dva víc. Prostě nás šoupnul do tělocvičny a dál se nezajímal. Aspoň tak si myslím, že to mohlo být. A my až skoro po měsíci zjistili, že vůbec nechodíme do karate, ale do juda.“
Už jste to ale nevzdali. Zůstali jste věrní judu.
„Bavilo nás to, zůstali jsme.“
Brácha taky vydržel?
„Jasně, pere se pořád. Nejdřív startoval v kategorii do devadesáti kil a já do stovky. Ale teď nějak nabral, chodil hodně do posilovny, tak se potkáváme v mojí váhové kategorii. Už je taky stokilovej macek.“
Už jste se potkali na žíněnce?
„Už třikrát v extralize.“
A jak to dopadlo?
„No… Porazil jsem ho.“
Byl naštvaný?
„Docela jo. Když prohraje, tak se pak se mnou třeba měsíc nebaví. Žere ho to, když ho mladší brácha přepere. Asi řeknu trenérovi, aby mě proti němu nestavěl, snad to nějak zařídí. Přece nebudu pořád koukat na naštvanýho bráchu. Anebo se musí zlepšit a bude porážet on mě“
Je v jiném klubu?
„On je v Liberci, hostuje tam z Jihlavy. A já jsem v Praze. Peru se na Folimance za USK.“
Potkáte se v nároďáku?
„Možný to je. Brácha je dobrej.“
Lukáši, pověz, jste všichni v rodině takoví pořízci?
„No jo, jsme pořádný kusy. Táta je největší. Ale ten nic nedělá, ten nás akorát srovná, když je potřeba. I maminka je vysoká.“
To musí být pro mamku radost, vařit pro takové chlapy.
„To jo. Vždycky si říká, jestli je lepší nás šatit, nebo živit…“
A co jí z toho vychází?
„Že šatit je asi o dost levnější. Ale husu na posezení jsem ještě nezvládl, tak není důvod k panice. Ovšem pár knedlíků do mě zapadne hravě. Dřív jsem byl větší žrout. Když jsem byl ve vývinu, to jsem se cpal víc.“
A kde obědváš? Kam se na tebe můžeme přijít podívat?
„Ve škole, učím se tady v Praze na truhláře a tam nám vaří dobře. Ale já si ani nepřidávám. To se spíš dorazím v bufetu, tam jsem častým hostem.“
Lukáši, jak je to s barvami pásků, prozradíš to adeptům juda, aby měli motivaci?
„Začátečník dostane bílý pásek, ten je nejnižší. Pak je žlutý, na ten už musí umět základní chvaty. Pak jsou oranžový, zelený, modrý, hnědý a černý. A ten černý má ještě rozdělení.“
To jsou dany…
„Ano, pět danů. Na to se ale skládají poměrně náročné zkoušky. Většinou to judisti dělají až po aktivní kariéře, když se chtějí stát třeba trenéry. Je to i věc uspokojení ambicí, prestiže. Běžní závodnici na mezinárodní úrovni mají většinou základní černé pásky.“
Už se pereš za chlapy, nebo ještě za juniory?
„Jsem posledním rokem junior, ale už se peru i za chlapy. Na mistrovství světa a Evropy ještě jedu jako junior. Ale ve Světovým poháru už nastupuju jako chlap.“
Budeš obhajovat dvě zlaté medaile. Ze světa i Evropy. Jak to vidíš?
„Bude to hodně těžké, nevím ani pořádně, jaká je konkurence. Vyrostl tam jeden Bělorus, Izraelec, jsou tam dobří kluci. Brnkačka to nebude. Vždycky je těžší potvrdit úspěch, to je známá pravda.“
Proč už se nepereš rovnou za chlapy?
„Patřím do juniorů věkem a ještě mohu nabrat nějaké zkušenosti, není tam tak velký tlak. Pořád se učím. Je to pro mě dobrá konfrontace prát se v juniorech i chlapech.“
Prozraď ještě, jak je to s barvou kimona? Někdo má bílé někdo modré. Jak se v tom vyznat?
„Je to poměrně nové pravidlo a je to spíš pro diváky, pro snadné rozlišení. V turnajovém pavouku se to střídá odspodu. Ten spodní bývá bílý, ten nahoře modrý.“
Jsi v tomhle směru pověrčivý?
„Mám rád, když začnu v modrém a pak jdu do bílého a pak zase do modrého. Když se to střídá, je to fajn. Samozřejmě to ale nejde moc ovlivnit. Japonci ovšem modré kimono vůbec neuznávají.“
Bílé je pro ně tradiční.
„V tělocvičnách v Japonsku je modré dokonce zakázané. Kdybych tam přišel v modrém, bude to ostuda, znemožním se.“
Byl jsi prý v Japonsku na zkušené.
„Ano, na kempu, denně jsme čtyři až pět hodin trénovali, dřeli jsme a měli toho plný kecky, ale stálo to za to.“
Naučil ses něco?
„Pilovali jsme techniku s japonskými trenéry, to bylo fajn. Akorát na závody jsme se nedostali. Všem se nám udělalo špatně.“
Z japonských specialit?
„Asi ano. Kvůli těm závodům nás přestěhovali z ubytovny do luxusního hotelu. A my, vyhládlí z ubytovny, jsme tam spořádali všechno, co šlo. A pak místo toho, abychom jeli na soutěž, jsme do jednoho zvraceli.“
Příčinou byla asi nějaká specialita, na níž není evropský žaludek připravený.
„Asi. Ale nevíme co, protože jsme fakt sežrali všechno.“
Nepřišli ti Japonci mrňaví? Ty, takový habán…
„Trochu jo. Koukali na mě divně, když jsem šel v metru. To jsem plul mořem lidí, koukala mi hlava. Ale zase jsem všude dobře viděl.“
S tebou musí být radost kamarádit. Člověk se asi nebojí. Pral ses někdy? Zastaneš se kamaráda?
„Já bych konflikty raději vyřídil slovně. Jen kdyby bylo nejhůř, tak bych asi zasáhl. Ale ani nevím jak. Mám strach, abych někomu neublížil. To není jednoduché, najít správnou míru.“
Jsi si vědom své převahy? Pereš se hned od začátku turnaje naplno, nebo do toho jdeš vlažně?
„Raději začínám zvolna. Rozehřívám se, oťukávám soupeře, klidně i na začátku prohrávám a pak se do toho pustím a přejedu ho. Mám tak lepší motivaci, když musím dotahovat, Ale když je soupeř silný, musím do toho samozřejmě šlapat hned od začátku.“
Zajímavá taktika.
„Však je z toho také trenér na prášky. Ale mě to tak vyhovuje.“
Trenér říká, že jsi k neutahání. Že máš výdrž třikrát větší než soupeři. Jak jsi k tomu přišel?
„Tréninkem. Makám na sobě, jezdím na kole, přidávám si. Taky jsem chodil jako kluk hodně na brigády. Kopal jsem základy k barákům, dělal jsem v lese. Káceli jsme stromy, zatloukali kůly k oplocení, měl jsem pořádný mozoly. A naučil jsem se nebát práce.“
Vraťme se ještě ke rvačkám. Pral ses jako kluk?
„Docela jo.“
A vyhrával jsi?
„Ale jo, to jo.“
S bráchou jsi se pral i mimo žíněnku?
„Furt. Naši nás pak od sebe museli trhat. My se hádali, řezali do sebe. Já pak brečel, že mě brácha zmlátil, a rodiče zase vynadali jemu. Byl jsem mazánek, ale jinak to u nás bylo pořád slušný maso.“
Možná solidní průprava pro budoucí kariéru.
„Možná jo.“
Brácha Michal je prý menší.
„To je, ale nic to neznamená. Na benčpresu zvedne 170 kilogramů, já dám jen 130. Ale v kimonu ho mačkám jako nic.“
Musíš shazovat kila, aby ses vešel do své kategorie?
„Ani ne. Jen před závody na to musím dát pozor. Když mám přes sto kilo, jdu běhat, trochu se zpotím a mám tři kila hravě dole.“
Máš největší velikost kimona?
„Kdepak, jsou větší pořízci, ti potřebují ještě větší velikosti. Vždyť jsou chlapi, co mají sto padesát kilo.“
Jak by ses ohodnotil? Jsi silový, nebo technický judista?
„Tak půl na půl. Možná využívám i větší mrštnosti. Tím, že nejsem v těch těžších kategoriích.“
Do kolika let se můžeš prát?
„Do třiceti? To bych se snad mohl udržet na nějaké úrovni.“
Odbočme trochu. Jak by se koukal trenér na to, že chodíš do McDonald´s? Nevadí mu to?
„Nevadí, to je energie, to se může. Pět deset cheesburgerů a jdu domů.“
Cože?
„Dělám si legraci, Ale v mekáči mi chutná. Když jsme v cizině, tak se tam stravujeme nejraději. Když si vzpomenu, jak nám bylo v Japonsku blbě, tak volím jistotu a jdu do McDonaldu.“
Máš oblíbenýho hrdinu?
„Asi ani ne.“
Ani Františka Koudelku?
„No tak to je jasný: Jáchyme, hoď ho do stroje, to je náš oblíbený film. To se chechtáme pokaždý.“
Bolí někdy judo?
„A jak. Stržený nehty do krve, když špatně chytneš soupeře za kimono a rveš ho a on se vytrhne. To trpím. A co teprve uši. Popraskaný chrupavky máme pořád. To ti natečou celý uši, blbě slyšíš, otečou ti, zhnisá to. Ani tam nedáš sluchátka od iPodu.“
Chtěl jsi s tím někdy praštit?
„Mockrát. Ale máma mě vždycky přemluvila. Nejvíc pak pomůže nějaký úspěch, to člověk zase dostane chuť. Naopak, když se dlouho nedaří, tak se na to chceš vykašlat.“
Měl jsi bláznivou pubertu?
„Ani ne, diskotéky mě moc nebavily, neměl jsem touhu se flákat a ponocovat.“
Co bys poradil klukům, kteří chtějí začít s judem?
„Nejdůležitější je vydržet. Nenechat si to znechutit. A dát tomu víc než ostatní. Makat. Chce to píli.“
Máš přístupné tréninky. Chodí se lidé podívat?
„No jasně, jsou zvědaví. Ale to je dobře. Jen ať přijdou. Na Folimance jsem denně.“
A kdyby si to s tebou chtěli rozdat naostro?
„Naostro asi ne, ale dalo by se zařídit, aby si to vyzkoušeli.“
Dá se judem uživit?
„Když vyhráváš, tak asi jo. Za zlatý medaile z Evropy a světa jsem si přišel tak na dvě stě tisíc.“
Co sis koupil?
„Šetřím, neutrácím. Chtěl jsem si koupit auto, ale dostal jsem na rok sponzorskou fabii. Za ocenění v anketě Judista roku 2008.“
Máš sny?
„Chtěl bych se dostat na olympiádu. Ale dostat se tam, je hodně těžký. A když už tam budu, tak aby to cinklo. Kdyby tak byla nějaká medaile. Ale to jsou sny a jsou zatím daleko.“
Chtěl by sis zkusit někdy kaskadérskou práci? Petr Jákl, bývalý výborný judista, se na tohle dal.
„Někdy bych to rád zkusil, ale asi až po kariéře. Teď bych se mohl zranit, což by byl průšvih.“
