dvojnásobný juniorský mistr světa Lukáš Krpálek. 

S judem jste začal v šesti v Jihlavě. Co vás na něm baví?

 Ze začátku jsemto dělal jen pro radost, abych se hýbal.

Spolužáci si na vás asi moc nedovolovali, ne? Občas jsme se pošťuchovali, to je pravda. Někdy chtěl někdo pomoct se staršími.

Chtěl jste s tím někdy seknout? Mockrát. Když jsem toho měl už fakt hodně, ale hlavně když se mi tolik nedařilo. Mamka s bráchou mě ale vždy přemluvili. Pak jsem začal víc vyhrávat…

A následoval přestup z Jihlavy do Prahy. Ne hned, mamka mě nechtěla pustit, po té nabídce jsem byl ještě rok v Jihlavě. Až po druhém místě na mistrovství Evropy v dorostencích mně dovolila přestěhovat se. Od té doby jsem v Praze. 

Teď už s tím švihnout nechcete? Někdy jo. Když jsem na soustředění a už toho mám fakt plný zuby, říkám si, jestli to mám zapotřebí. Na druhou stranu, ty výsledky, to je zase celkem radost.

Jak vypadá příprava? Když jsem tady v Praze, máme ráno posilovnu nebo běhání. Odpoledne v pondělí a ve středu techniku, úterý a čtvrtky se pereme mezi sebou, v pátek jedeme většinou zase techniku.

Víkendy má vrcholový judista volné? Pokud nejsou závody, ano. Pak jsou soustředění, vyjíždíme do ciziny, dvakrát denně se dvě hodiny pereme. To vás bolí úplně všechno. Tělo máte odřené od kimona, jste mrtvý únavou. Kromě toho míváme rekondiční cvičení, to jezdíme běhat do hor nebo lyžovat.

Je judo náročné na psychiku? Na každé závody se musíte stoprocentně soustředit. V judu stačí chvilička a je to úplně jinak. Třeba v oštěpu se vám nepodaří hodit jeden hod, ale máte další na opravu. Tady upadnete a končíte.

 

 

Občas se dělají naschvály

Sázíte při souboji na vlastní taktiku? Většinu zápasů na začátku prohrávám a doháním to ke konci, když ostatní už nemůžou, protože jsem na tom fyzicky celkem dobře. Samozřejmě že se snažím vyhrávat hned od začátku zápasu, ale je jich za den třeba šest sedm, takže to je fyzicky hodně náročné. Když to tedy nejde, vyčkávám a šetřím síly na konec.

Jak dlouho trval váš vítězný nejkratší zápas? Deset vteřin, myslím. V cizině jsou ale zápasy delší, vyrovnanější.

A nejkratší prohraný? Minulý rok jsem na mistrovství juniorů nastoupil ve finále proti Azerbajdžáncovi. Poskakovali jsme kolem sebe, z ničeho nic nastoupil do chvatu a prohrál jsem za sedmnáct vteřin. Zaspal jsem. Ale to se stává i těm nejlepším.

Fyzička je tedy vaší předností? Vyhrávám fyzičkou. Ale jsem i rychlý. A docela silný, i když to soupeři také.

Studujete před zápasem styl soupeře? Samozřejmě, dívám se s trenérem na jejich videa, výsledky, úspěchy. V pátek před zápasem dostaneme rozpis, podíváme se, s kým jdeme, koukneme na internet, jak se pere, a podle toho určujeme, jak se budeme prát my. Soupeře pak sleduju při boji i mezi svými zápasy během soutěže.

Hecujete se se soupeřem před zápasem? Ne, neprovokujeme se.

Je judo férový sport? Jak kdy. Občas si kluci dělají naschvály. Na zemi to není tak vidět, rozhodčí nic nezpozorují, taháme se třeba za uši. Jednou se mi něco podobného stalo, mě to ale vyhecovalo a za patnáct vteřin jsem vyhrál.

 

 

Ubránil bych se

Jste judistou na plný úvazek. Zbývá vám čas i na něco jiného? Ráno jdu na trénink, pak na oběd, potom jdu spát, vzbudím se, další trénink… Většinou jsem z toho hodně unavený. Občas si vyrazíme na večeři, dám si jedno dvě piva.

Jak vypadá váš relax ? Lehnu si, vůbec nic nedělám.

Máte během roku volno? Čtrnáct dní. Letos jsem byl s přítelkyní v Egyptě.

Vaše slečna také sportuje? Dřív dělala volejbal. Když jsem tady v Praze, jsme hodně spolu.

Jak dlouho se dá judu věnovat? Jsou výjimky, kteří u tohohle sportu vydrží i do pětatřiceti, většinou je ale vrchol kolem osmadvaceti.

Dá se judem zbohatnout? Tady v Česku ne. V cizině si vydělávají zápasníci daleko víc, vyhrají mistrovství světa a už mají desetinásobek. U nás ale judo není moc populární, v televizi na něj narazíte výjimečně. Popravdě řečeno, z pohledu diváka by mě asi taky moc nebavilo.

Hodilo se vám judo i v civilním životě? Na obranu jsem ho ještě použít nemusel.

Myslíte, že by fungovalo i mimo tělocvičnu? Sundal by vás někdo, kdo nemá zkušenosti? Já jsem velký, těžký. Se mnou hne někdo těžko.

 

 

lukáš krpálek Narodil se v roce 1990, je vysoký 198 cm, váží kolem stovky kilogramů. S judem začali s bratrem Michalem v šesti letech, zprvu si ovšem mysleli, že chodí na „karate“. Zůstali, i když se po měsíci dozvěděli, že se učí judo. Po osmi letech se dostali mezi českou dorosteneckou špičku. Lukášovi se dařilo i po přestupu do juniorské kategorie. Stal se mistrem Evropy v roce 2008 a vicemistrem Evropy rok nato, v roce 2008 dokonce vyhrál mistrovství světa, aby titul o rok později v Paříži obhájil. Letos se stal českým Judistou roku  a čeká jej mistrovství světa v Japonsku, poprvé v kategorii seniorů. „Posun do seniorské kategorie je těžký. Chlapi už jsou na tom fyzicky a silově jinak. Já se ale přizpůsobil celkem rychle, už v juniorech jsem jezdil na chlapská soustředění, takže jsem si zvykal už od mlada,“ říká Lukáš. Judu se dodnes věnuje i jeho bratr Michal, občas se na turnaji sejdou, aby se „poprali“ spolu. Naší judistické naději se daří i mimo tatami. Rád jezdí na kole, letos vyhrál ve své věkové a váhové kategorii závod CykloMarathon Tour 2010 okolo Brna, dvouokruhový podnik o délce 60 kilometrů. Kromě sportu studuje. I když měl v plánu jít k hasičům, učí se na nástavbě v oboru dřevařská a nábytkářská výroba. „Chci si udělat maturitu a zkusit i vysokou školu,“ plánuje.

Lukáše Krpálka zná široká veřejnost jako jednoho z nejlepších judistů světa. O uplynulém víkendu ale přesvědčil o svém všesportovním nadání, to když se zúčastnil v Brně exhibice sportovců Jihomoravského kraje. Vypravil se tam i reportér Petr Kadeřábek. První zkouška sportovních dovedností čeká Lukáše na badmintonovém (STÁHNOUT)

To už ale Lukáš spěchá do šatny, aby se převlékl do kimona a rychle zpátky, tentokrát na tatami, kde vyzývá na souboj boxera Lukáše Konečného. Chvíli s možným profesionálním mistrem světa hází vzduchem, aby se následně nechal svým jmenovcem také párkrát přehodit.

Račice vzaly dnes útokem „olympijské naděje“ a zkoušely jízdu ve vratké závodní lodi pod dohledem kanoistů Lukáše Korandy, Tomáše Jandy a patrona projektu a zároveň trenéra kanoistické reprezentace Martina Doktora. Předtím si ještě popovídaly s novým fyzioterapeutem Davidem Vrbický, který jim hned na místě ukázal i některé užitečné cviky.Za slunečného počasí si na terase račického areálu Vrbický se sportovci promluvil o 

  

 

 

jejich aktuálních potížích. Pak zavelel směrem ke kanoistům Jandovi s Korandou: „Trika dolů, kluci“. S vodáky už pracuje na odstranění některých neduhů, a proto si je vybral jako figuranty a ukazoval na nich různé svalové partie a jejich vlastnosti. S jejich pomocí předvedl i několik kompenzačních cvičení. Přesto ho čekají s jednotlivými sportovci individuální setkání. „Adam Zika se domluvil na návštěvě v ordinaci hned na zítra,“ smál se fyzioterapeut zájmu, který svým vystoupením strhnul.

 

     

 

Po obědě se sportovci sešli u televize. Chyběla totiž mezi nimi sedmibojařka Katka Cachová, která zrovna v Tegu startovala na MS v atletice. S napětím sledovali její běh na 800 metrů a fandili. Mladá vícebojařka nakonec obsadila 21. příčku. Po stříbru z ME do 23 let a bronzu z univerziády opět potvrdila, že její výkonnost stoupá a může se měřit se světovou špičkou. Ale nejen Katka v poslední době sbírá úspěchy. Medaile do Račic přivezli také Lukášové Krpálek a Koranda. Judista Krpálek se pyšnil bronzem z MS v Paříži, Korandovi se houpalo na krku stříbro z MS v rychlostní kanoistice z trati 5 000 metrů.

 

Před další částí programu čekalo na sportovce ještě malé překvapení. Marian Jelínek, sportovní psycholog patřící do realizačního týmu projektu, nedávno pokřtil novou knížku Strach je přítel vítězů. Když nemohl být na workshopu osobně, poslal sportovcům alespoň knížky s věnováním, které jim předala ředitelka komunikace McDonald´s Dra­homíra Jiráková, která společně s generálním ředitelem McDonald´s Radkem Janalíkem pozorně sledovala průběh celého workshopu.

 

„Jdeme k vodě,“ vyzvalo duo Koranda – Janda. Dopoledne v uvolněné atmosféře slyšeli na své konto spoustu žertů, když asistovali Davidu Vrbickému jako „modelové“. „Teď se pobavíme my,“ těšil se Lukáš Koranda. Věděl totiž velmi dobře, jak náročné bude pro jeho kolegy jen udržet se v kanoi.

 

 

Martin Doktor na úvod „na suchu“ vysvětlil základy a pak se přešlo k praxi. Kanoisté nejdříve ukázali, jak ladně se dá na vodě pohybovat, když to člověk umí. Pln sebevědomí se jako první vrhnul do lodě Lukáš Krpálek. „Opři se o vodu pádlem,“ radil mu z břehu Martin Doktor, ale už bylo pozdě a judista se koupal vedle kanoe. Podobně na tom byli také ostatní členové týmu, kteří se odvážili do singlkanoe. Ve vodě skončili všichni. V deblkanoi, jištěni zkušenými vodáky, už jim to šlo lépe. Triatlonista Lukáš Kočař vynechal trápení v singlu a po bravurní jízdě v deblu (s Lukášem Korandou, který balancoval vzadu a nenechal ho spadnout do vody) jako jediný absolvoval workshop bez koupele v račickém kanálu.

 

 

Největší uznání si ale určitě zasloužila trojice Audyová, Krpálek, Zika. Namočili se sice nespočetněkrát, ale jejich zápal strhnul i kanoisty. Takže se vůbec nezlobili, když kvůli nim nezvykle také padali z kanoí.